Škola  

V Malšicích byla škola obnovena současně s farou v roce 1737 a v roce 1743 byla opatřena dřevěnou budovou. Později se vyučovalo v domě čp.31 a v roce 1832 se započalo se stavbou nové školní budovy. Na zdejší škole dlouze působil rod Mikurů- Vojtěch Mikura od roku 1780, syn Jan do roku 1837, vnuk František do roku 1849 a byl zde i pravnuk Alois Mikurů. Již k roku 1786 vyučovala i manželka učitele Barbora Mikurová ručním pracem, předení a pletení. Od roku 1788 bylo zavedeno nedělní opakovací vyučování.

Vyučovalo se katechismu, církevnímu zpěvu, čtení, počtům a psaní „švabachem“. V předních lavicích sedali drobní „písmenkáři (literistae), učící se abecedě ze psaných nebo tištěných listů. Kdose naučil abecedě, postupoval mezi „slabikanty“ a posléze stával se čtenářem. Souběžně se čtením vyučovalo se i psaní. Počítalo se nejvíce „z hlavy“ (z paměti) a regule de tri (trojčlenka) bývala vrcholem počtářského umění. Celý způsob vyučování byl pro neposednější žáky hodně nudný a jenom nevábná vyhlídka na „pardus“ březovou metlou poutala těkavou jejich mysl k záhadám umění literního. Bylo-li dětí mnoho, pomocník s dospělejšími „odříkával“. Prospěch školní projevoval se veřejně zkouškou, k níž zvány bývaly přední osobnosti z místa. Při ní nejedno oko matčino zvlhlo, když jméno jejího synka nebo dcerky čteno bylo ze „zlaté knihy“, kam se zapisovali pilní a mravní žáci, co zatím nedbalcům a nezvedencům hrozilo zapsání v potupné „černé knize“.

Docházka školní, nejsouc povinná, bývala velmi špatná, zejména i pro vzdálenost škol a neschůdné cesty. Nejlepší bývala docházka na podzim a v zimě, po posvícení a po koledě. Jakmile však roztály sněhy a ledy, rozběhla se mládež po pastvách a polních pracích — a škola zůstala poloprázdna.

Sluší zmíniti se také o žákovském svátku sv. Řehoře. Učitel vycvičil si několik hochů ve zpěvu a ti potom — ozdobeni šerpami a papírovými „fedrpušemi“ — chodili po domech a sbírajíce peníze „na papír“ nebo vejce pro učitele a vyzpěvovali:

„Na svatýho Řehoře památka se činí,

všem lidem se oznamuje, kteří o tom neví.

Učitele velkýho, Řehoře svatýho,

my jsme žáci, slavnost máme, radujem se z toho.“

/R.Cikhart/

 

Vykopávky 

Malšickému učiteli p. Bezecnému podařilo se (červenec 1867) objevit pohanské popelnice u samých Malšic u Tábora na cestě vodou vymleté. Nalezl dvě mohyly vedle sebe a v nich několik z různé látky vyrobených popelnic; ale škoda že byly všechny značně porouchány dílem neopatrností člověka, jenž několik dní před objevením popelnic tam kopal v domněnce, že se pokladu nějakého domůže, a dílem i otřesením těchto mohyl, chatrných již dlouholetým rozvodňováním a zaplavováním poblízkých luk. Nalezlo se porovnáním, že zde byly popelnice rozdílné velikosti a rozdílné látky, některé na př. z hlíny smíšené a zvláště několik větších bylo z tuhy čili grafitu. Jedna velikostí svou vyniká, neboť dutina, v kteréž ji učitel výše jmenovaný nalezl, jest na 4′ z hloubí v podobě úsečného kužele, obrubeň popelnice jest značné silná a má v průměru skoro na 3´, dno je menší as 1 1/3´ v průměru; po vrchu jest popelnice ta na šíř pruhovaná s rozličnými odznaky. Na některých menších popelnicích nalézají se vytisklé ozdoby a runy, avšak v dokonalý celek nedají se sestaviti, anť mnohé částky se ještě před objevením p. učitele rozházely. Na další pátrání dověděl se učitel Bezecný, že loňského roku u Malšic lidé nalezli 2 šipky s křidélkama avšak dosud se mu jich nedostalo do rukou, neboť se někam pohodily. — Lid vypravuje často, že staré peníze, podkovy, zlámané šavle atd. vyorávali, ale nevšímajíce si těch starožitností, leckams je pohodili aneb, zvláště mince, židům prodávali. Tak se má za to, že se vyoraly na polích „v Brdáku“ nazvaných u Třebelic před několika lety mnohé podkovky a některé zbraně z času Žižkových. U Malšic na polích pod „Lánem“ domnívá se lid, že zde měli Francouzové jízdárnu, a též i tu podkovy vyorali./Budivoj 18.7.1867/

 

Pošta

Dne 1. června 1870 započal činnost v Malšicích u Tábora c. k. poštovní úřad, který se bude zabývati poštovní službou listovní a povozní, opatřuje spojení jízdou poselní, mezi Táborem a Bechyní zřízenou.

Dodací okršlek poštovního úřadu tohoto tvoří následující obce a místa:

Místní obec Bezděčínská, obsahující osady: Bezděčín a Skrýchov, pak samotu Podolí.

Místní obec Čenkovská, obsahující osady: Čenkov a Střebelice.

Místní obec Dobřejická, obsahující osady: BečiceaDobřejice, pak samoty: Ch a n i k u, mlýny Bejšovcův a Suchomelův a myslivnu Oborskou.

Místní obec Malšická, obsahující osadu Malšice a samoty Karolín pak Červený dvůr.

Místní obec Maršovská, obsahující osady Maršov a Oboru.

Z místní obce Libějické osada Lomy.

 

Městys 

Malšická obec byla místodržitelstvím v Praze v roce 1870 povýšena na městys. „Obec Malšice na Táborsku přiměřeným způsobem za velkého účastenství tamnějšího i okolního občanstva toto povýšení oslavila 30. října toho roku.

 

Spolek ÚSPORA

A hned po roce, opět v měsíci říjnu se z Malšic sděluje: Konečně se nám naskytla vítaná doba, kde se ukázali má, že Malšice, co se týče pokroku, opět o jeden krok ku předu se ukázaly. Jest to „Úspora“společný závod kupecký, která započala 10. října roku 1871 činnost svou Spolek je otevřen. Kupuje a prodává se. Spolek čítá 160 údů a stále jich přibývá. Nyní záleží na správném řízeni spolku. Výbor sestává z vydatných sil, pokroku milovných. Překážky, jaké se mu kladou v cestu, těch ať se neleká, nechať horlivě, svědomitě a vytrvale pracuje, pak se bohdá ukáže vzdor minulým nesnázím, že zdejší a okolní naše bodré občanstvo zboží si ve velkém a pro svou osobnost v malém za ceny jisté kupuje. Pak-li výbor zboží dobré jakostí a co možná levně prodávat moci bude, pak bude naše „Úspora“ skutečnou úsporou a velkým dobrodiním jak pro zdejší tak pro okolní obyvatelstvo. Vždyť Malšice zná celý jih a každý ví, že o co se doposud zasadily, také skutečně provedly. Společný kupecký závod „Úspora“ řídil až do roku 1883 farář P. Jan Šonka. V červnu roku 1883 jej ve vedení vystřídal Karel Málek ze Želečských Radimovic.

 

Zasloužilý učitel Jan Šonka

Dne 10. ledna 1884 zemřel Jan Šonka, farář v Malšicích u Tábora. Narozen ve Smolči dne 10. listopadu 1827, na kněžství vysvěcen dne 25. července 1852 stal se kaplanem v Malšicích a dne 9. října 1874 tamtéž farářem. Přes třicet let, po všecka léta svého kněžství pracoval na této své osadě, jíž byl pravým otcem. Také památka jeho bude na osadě Malšické po dlouhá léta slavena.Bylť on nejenom horlivým knězem, nýbrž i praktickým a věhlasným hospodářem. V celých jižních Čechách nebylo znamenitějšího včelaře nad něho, byl mistrem a vyučil mnoho novověkých včelařů a zvelebil včelařství v celém táborském kraji. Založil záložnuv Malšicích, která jest jedním z nejlepších ústavů peněžních v Táborsku, zvelebil školství malšické, zřídiv při škole technické a praktické vyučování, děti samy pletly žíněné knoflíčky a vyráběly jiné věci, že sobě na knihy, papír a šatstvo vydělaly. Zřídil poštu a silnici do Malšic, zveleboval rolnictví a ovocnictví, tak že sami občané okresu táborského volili jej po dlouhá léta za místostarostu okresního zastupitelstva. Osada malšická za jeho působení rozkvetla a povznesla se jak v duchovním tak i v hmotném ohledá

/Budivoj 24.1.1884/

 

Národní jednota pošumavská

Pokrok v Malšicích se nezastavil a 14. června roku 1885 se zde ustavil místní odbor Národní jednoty pošumavské pro Malšice a okolí. Prvním předsedou jednoty byl p. P. Viktorin Foitík, farář, jednatelem ustaven p. P. František Douda, kaplan, pokladníkem zvolen pan Jan Štefl, starosta, všichni z Malšic. Výboři ustaveni: pp. Karel Málek, nájemce dvora starosta v Radimovicích a Tomáš Karník, rolník v Malšicích. Za náhradníky zvoleni: pp.Václav Drtina, rolník v Malšicích a Václav Skalák, hostinský ve Slapech, revizory účtů se stali: pp. František Partl, učitel a Jan Hejný, rolník v Malšicích.

O rok později, v červnu 1886 se delegace malšických zúčastnila slavnostního průvodu k odhalení pomníku Boleslava Jablonského v KardašověŘečici. Zde se odehrála „slavnost rázu impozantního s triumfálními vjezdy do slavnostních bran Kardašovy Řečice“. Z Malšic dostavil se do Řečice spolek divadelních ochotníků na vozech a s praporem za předsednictví p. Aloise Štefla, odbor Národní jednoty pošumavské a záložna. Vůdcem celé výpravy Malšické jest p. Jan Štefl, starosta městyse/Ohlas od Nežárky 7.8.1886/

(Boleslav Jablonský- rodák z Kardašovy Řečice, vlastním jménem Karel Tupý, byl český obrozenecký básník, katolický kněz-řádovým jménem Karel Eugen Tupý. Proslul procítěnými milostnými a vlasteneckými básněmi a je považován jako jeden ze zakladatelů romantismu v české literatuře.

Proslul i svými citáty – zde je jeden z nich: „Neštěstí je v tom, že ženy, které jsou šťastné, se tím nespokojí.“)

 

Pohodnice 

Roku 1905 byl ustaven pohodnický okrsek v okrese Tábor pro Malšice –Okrsek Želečský, kde oprávněným pohodným v tomto okrsku byl ustaven Josef František Dřevo v Želči.

Úspěšný rodák z Malšic

Krajan Marek, rodák z Malšic u Tábora, kde vychodil obecnou školu, dostal se až do Honolulu. Vyššího vzdělání nabyl ve Spojených státech, za I. sv. války jako armádní kreslič a censor slovanských jazyků založil s krajanem Julišem odbočku Českého Amerického národního sdružení. Po válce se vrátil na Havajské ostrovy, kde je šéfem kartografických prací a vrchním inženýrem havajských pevností. /Národní listy 1.7.1931/

 

Zpracoval Josef Štefl