Genealogie Židů v Bechyni má svoje specifika.

Toto město až do krajové reformy z doby Marie Terezie bylo díky své starobylosti vůdčím městem této části Jižních Čech, takže České Budějovice, ač město královské administrativně spadalo pod město poddanské, kterým Bechyně byla. Židé zde byli doloženi již od počátku 16. století a to bezpochyby díky obchodu. Jejich počet se zvětšil bezpochyby až událostmi době pobělohorské. Nedaleké panství Týn n. Vltavou,- starobylé město s hradem patřící pražským biskupům a pak arcibiskupům se stejně jako nedaleké panství Koloděje / Kaladý/ dostalo / Týn r. 1471/ do majetku protestantských Čabelických ze Soutic.

/ Čabeličtní měli na bílém, později červeném poli černé křídlo se zlatým pazourem. Klenot týž. Přikrývadla černozlatá/. Kryštof Čabelický po konfiskaci se r. 1631 vrátil při vpádu Sasů do Čech, podněcoval sedláky , byl 15.4.1632 v Mníšku jat a 4.5.1632 sťat. Arcibiskup, kterému bylo týnské panství vráceno ještě před Bílou Horou 27.7.1620 ponechal svým zdecimovaným měšťanům původní práva a ač Týn byl městem poddanským, požívali mnohých práv měst královských / např. měšťané byli titulování ^„doninus^“, stejně co šlechtici.

Jiná byla situace s židovskými obyvateli. Mezi blízkými Kolodějemi / 3 km severně od Týna/ a. Bechyní / 2 km na jih od Bechyně/ na panství bechyňském je u vsi Nuzice tzv. Židova strouha. / Nesprávně Žitova, dle kouzelníka Žita/. V romantickém údolí potoka se nalézají skalní převisy používané často filmaři a vodáky a zde se měli Židé vypovězení z Týna uchýlit do doby, než jim byl povolen pobyt na Bechyňském panství a Kolodějském, kde skutečně stejně jako v Bechyni vznikla později větší židovská komunita. U tak malé obce jako Koloděje jistě méně časté, ale prosperovali především ze sousedství s lukrativním obchodním centrem s mostem přes Vltavu v Týně.

Šlechtičtí majitelé jak Bechyně, kde již 3 židovské rodiny sídlily / v r. 1621/ i Kolodějští, měli pro jejich přítomnost pochopení a přijali je. Bechyně po epizodě Petra Voka z Rožmberka v letech 1569 – 1592 se stala opět majetkem Šternberků a přes povstalecké dobytí r. 1619 Janem a Bubna se r. 1620 vrací do rukou Adama a po jeho smrti 1623 Františkovi ze Šternberka.

Roku 1715 se dědictvím Marie Terezie ze Šternberka doptávají Janu Leopoldu Paarovi, který Židy / celkem 14 rodin/ v témže roce částečně vypovídá, ale v roce 1725 je opětně povolává / 7 rodin/.

Složitější je situace v Kolodějích nad Lužnicí, kde po Adamu Čabelickému, který si tvrz přestavěl z mlýn jeho otec Jan 4.8. 1625 prodal panství se zámkem Janu Menceliovi z Kolsdorfu / císařskému radovi nad appelacemi/ či později zmiňovaná Johanka Brandenšteinová z Malovic / r. 1627/, kde se majetkové záležitosti komplikují, ale toto je již nad rámec-sledovaného tématu.

Současná oprava synagogy v Bechyni a-publikování obsažné práce Blanky Rozkošné a Pavla Jakubce: Židovské památky Čech,/ Brno 2004 / kde je problematice Židů- v Bechyni věnována strana 76, zvýšila zájem o tuto část bechyňské historie.

V literatuře je postavení synagogy v Bechyni kladeno do roku 1827 / viz Karel Kuča: Atlas památek A až II -~nakl. Baset 2002 str.. 22/ či do doby po roce 1827  týž: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku / Praha, nakladatelství Libri 1996 I. str. 66/. Dataci do doby po roce 1827 uvádí i Jiří Piedler: Jewish sight of Bohemia and Moravia. Praha 1991 str. 43 a nejnověji citovaná práce B. Rozkošné  str. 76, kde uvádí, že Synagoga postavena po roce 1827 na místě bývalého obecního domu v prosté klasicistní podobě s novorománským průčelím.

Datace do roku 1827 či záhy po té se jeví jako neúnosná z vícero důvodů:

Dům čp.50 na stavební parcele č. 231-/ až do počátku 20. století v židovském majetku, stejně jako sousední  čp.-49/ na rohu Libušiny třídy-a Široké ulice, kdy°i Židovské/ Judengasse/, byl dle stavebních a konstrukčních prvku postaven okolo roku 1860 / na parcele č. 137 dle plánů města z roku 1841/ Cihlové klenby i na železné traversy, trojúhelníkovité suprafenestry včetně motivu lvích hlav odpovídají druhému empíru doby Napoleona III / panoval 1852 -1873/. Vnitřek domu byl vymalován dle šablon ručně, jak tomu bylo v té době u lepších domů obvyklé a v salonu a ložnici opatřen ozdobnými kamny ve stylu druhého rokoka, tzv. Lennerovky. Těmito kamny byl dům vybaven bezpochyby již v době svého vzniku. / Jak výmalba, tak historické dveře se skly leptanými fluorem, tak kamna s buclatými andílky byly za komunistické zvůle zničeny/.

Obojí kamna byla dílem  nejpopulárnějšího bechyňského keramika Františka Lennera / narozen 20.1. 1827 v Lochovicích a zesnulého 14. 6. 1811 v Bechyni – viz Vladimír Havel : Bechyně a keramika. Tábor 1941. str.32 násl./

Roku 1855 se přistěhoval do Bechyně, kde si koupil domek na Libušině třídě. Tam i založil kamnářskou dílnu, kde pracoval až do své smrti. Vyráběl dokonalá kamna se znamenitou pověstí. Po roce 1874 kdy vedl výrobu v knížecí továrně knížete Paara v Bechyni na několik let přerušil svou výrobu a po neshodách s knížetem ji po letech obnovil. Je zjevné, že kamna pro čp. 50 byly proto vyrobeny mezi lety 1855 – 1874, kdy byl i dům postaven. Datace je pro nás důležitá i z důvodů, že dle ústní tradice byla v salonu tohoto domu v 1. patře židovská modlitebna. Dům musel proto být postaven dříve než synagoga. Dům čp. 50, stejně jako rozložitý sousední dům  čp. 49 / o výměře stavební parcely 684 m² a zahradou čp. 233/l o výměře 645m² v Široké ulici vedle synagogy / čp. 48/. byly v židovském majetku až do roku 1803, kdy je zakoupil děd pisatele článku akademický sochař Antonín Stach / 1870 – 1926/, syn statkáře z Hvožďan u Bechyně, císařský rada ve Vídni a zakladatel českého velkoobchodu tamtéž. Majetky zakoupil od starší paní židovského původu ke které s chotí z Vídně  zajížděl, za částku 5.000,- zlatých.

/ V rodinném archivu Stachů je uložena pohlednice se vzkazem, že zakoupeno to ” v ceně to bratru”, ač odhad byl na 10.000,- zlatých/.

/ Pro srovnání, Bechyňské lázně o 3 budovách i s velkými pozemky cca 15 let po vybudování 2 hlavních budov byly dědovi v té době nabízeny za 50.000,- zlatých. Ke koupi však nedošlo/Údaj o někdejší modlitebně bechyňských Židů sdělil autorovi článku otec i teta autora v 60- tých letech 20. stol., kdy komunisté je z domu vyhnali.

I když židovské osídlení v Bechyni patřilo mezi méně početné/ dle B. Rozkošné – ibidem/, mělo naplňovat 6 domů Židovské / dnes Široké/ ulice, která obíhala velkou část městského opevnění.

/ Ve starší literatuře, včetně-K. Kuči 1996, str. 63 je opevnění datováno do doby Jana Lucemburského po roce 1323, týž 2002 str. 21datuje do 2. třetiny 16. století. Nejpravděpodobnější datace se však jeví do doby krále Jiřího z Poděbrad – názor předního českého kastelologa doc. PhDr. Durdika Dr.Sc – osobní sdělení/. Gotická bašta a zahrada zčásti na parkánu a zčásti v městském příkopu je součástí domu čp. 49.

Tento dům sousedící se synagogou s fasádou dlouhou 28 metrů vznikl spojením nejméně dvou, ale možná i tří domů středověkých. Je to patrno i z vyrovnání podlah, čímž se okna zvenku v rovině dostala uvnitř do nestejných výšek. Scelení jednoduchou klasicisující fasádou mohlo dojít nejdříve na konci 13 století, neb pro jednoduchost fasády bez ozdobných prvků je omezena přesnost datace. Není ani vyloučena datace do doby výstavby synagogy, kdy vznikla aktuální potřeba úpravy fasády, neboť; synagoga vnikla na místě východního křídla domu čp. 49 . Údaj B. Rozkošné in Židovské památky Čech, že byla postavena na místě bývalého obecního domu / ibidem str. 76/ nekoresponduje s plánem města Bechin z roku 1841, kde dům čp. 49 stoj jí na dvou parcelách č. 136 a 135, přičemž právě dvorní křídlo č. 135 bylo zbouráno a na tomto místě postavena synagoga. Proto i druhý, menší průjezd domu čp. 49 je dnes excentricky při zdi synagogy. Levá část domu / západní/ renesančního původu / kdysi na parcele 136/ má v přízemí menší místnost / necelých l6m²/ s valenou klenbou s lunetami a prostorným máshausem s trámovým stropem.

Při vchodu do zahrady jsou druhotně užity i gotické či renesanční železné dveře. Vedle máshausu je průjezd do nádvoří, zaklenutý českými plackami / používaly se stejně co pruské placky od 2. pol. 17. století do 1. pol. 19. stol/, podobně je zaklenuta i zadní místnost křídla domu, kde byla prádelna. Vedle průjezdu je schodiště do 1. patra, kde jsou již všechny místnosti plochostropé.

Část od průjezdu na východ sousedí se synagogou a vlastním menším průjezdem a mající vlastní schodiště do 1. patra. Střední a tato krajní část byla v místnostech přízemí rovněž zaklenutá plackami. Nádvoří na severu bylo uzavřeno gotickou baštou a přístavkem se schodištěm a prostorami. Kratší trakt vybíhající z bašty do nádvoří byl v 19. stol. ubourán, asi aby se dalo s koňmi případně kravami procházet velikým průjezdem do maštale na sever od bašty, vznikla zde vetší manévrovací plocha a scelila se nádvoří ve velká prostranství. /Maštal sklenutá na železné traversy je až z poloviny 19. století/. /Sloužila k ustájení cca 6 až 8 kusů dobytka/.

Celý dům byl ve všech svých součástech nepodsklepen. Proto je překvapivé, že při vyústění velkého průjezdu do nádvoří je prudký sestup po schodech do mělkého sklepa / nutno se sehnout/, který má plochu jen něco přes 10 m² a překvapivě je výrazně menší, než prostora klenuté prádelny nad ním. To znamená, že je staršího data.

Přesto, že domy čp. 49 a čp. 50 byly položeny na nejvyšším bodě historické části města, přesto zde vyvěrala voda. / Otec autora článku mu kdysi sdělil, že za 1. republiky byl povolán architekt, jak řešit stálé podmáčení jak této části čp. 49, tak čp. 50, nenalezl však řešení. I když ve středověku byly domovní studny častým zdrojem vody, zde však nejde o studni. Dle ústní tradice by měla stále vyvěrající voda do malé prostory být mikve – rituální židovskou lázní s čistou, pramenitou vodou Potvrzuje to možnost prostoru vytápět, u studně neodůvodnitelnou. Definitivní soud by mohli říci až archeologové, kteří by odkryli cihelnou podlahu, která je stále ve vodě a je zřejmě mladšího data jak valená klenba s nikou pro odkládání svícnu či svítilny. / V rozmáčeném terénu by se ostatně chodit nedalo/. Objev mikve, tak vzácné, výrazné zvyšuje historickou cenu objektu.

Zbývá se zabývat počtem židovských občanů města a potřebou synagogy a i její datací.  Jak K. Kuča, tak B. Rozkošná uvádějí tyto počty od počátku 16. století, kdy jsou Židé v Bechyni doloženi. Rok 1570 – 5 rodin, rok 1621 – 3 rodiny, rok 1715 – 14 rodin, pak částečné vypovězení, rok 1725 – 7 rodin, rok 1787 – 17 rodin a 1848 – 19 rodin-/ 80 osob/. Zvážíme-li, že až na děti a nechodící se ostatní účastnili bohoslužeb, byla již potřeba synagogy v 1. polovině 19. století zřejmá. Rohový dům čp. 50 měl salon o 4 okenních osách a ploše 32 m² a mohl pojmout bohoslužbu 30-40 lidí / oddělení pro ženy bylo nerealizovatelné/. A tak mohlo pro 15 až 20 mužů vyhovovat, byť jen provizorně. V roce 1890 bylo v Bechyni 89 Židů a synagoga byla nezbytností. Stavebně se jeví jako stavba s prvky novorománskými, což bylo vedle maurských prvků na synagogách 2. pol. 19. století nejvíce aplikováno. Komparativním rozborem zjistíme, že nejblíže stavebním aparátem je synagoga v Divišově z roku 1856, Golčově Jeníkově z let 1871 -73, Písku z r. 1372 / ostatně jen 35 km vzdáleného/ a ve Slaném z r. 1865. Odpovídá tomu nadokenní i naddveřní římsa, tvar oken, stupňovitost římsy a Členění pilastrů, jakož jejich pokračování čůčky. Při úvaze, že dům čp. 50 s modlitebnou nemohl být postaven před rokem 1855 / dle zmiňovaného plánu z r. 1841 tam ale již byla budova stejného půdorysu, buď pak stržená, či radikálně přestavěná/ a nejspíše pocházející z doby kolem roku 1860, jak rozebráno výše.

Nevyhovující modlitebna byla určitě impulzem k postavení vyhovující synagogy klasicisující a kompilující novorománské prvky,  s prvky 2. empíru v době kolem roku 1870. Proto bylo nezbytné opustit údaj s rokem 1827 či těsně po té. Mezi tím, než byl na konci roku 2004 tento článek napsán, došlo díky Mgr. Blanky Rozkošné k objevení zmínky o Bechyňské synagoze v Kalender für Israeliten, že byla postavena v roce 1873, což potvrdilo mou dataci dle stavebního rozboru a dalších indicií. / Za sdělení děkuji Mgr. B. Rozkošné a JUDr. L. Heřmánkoví ze Správy nemovitostí židovské obce v Praze/ Na závěr ke genealogii Židů v

Bechyni mohu uvést, že po 2. světové válce ze které se pokud vím nikdo z Bechyňských Židů nevrátil, synagoga sloužila jako řada jiných takových objektů jako sklad, dostal můj otec na přelomu 50-tých a 60-tých let nabídku na odkoupení domu čp. 49. městem Bechyní, který měl sloužit jako šatny a další zázemí pro zamýšlené přestavění synagogy na divadlo.

Otec odpověděl negativně, obec řešila kulturní vyžití stavbou kulturního domu a synagoga a největší byt v 1. patře domu čp. 49 se stal požárním museem. A tak celý areál díky tomu zůstal nezměněn. Požární museum se posléze přesunulo do Městského muzea.

Oba popisované objekty / jak čp. 50 tak čp. 49 s příslušenstvím / restituoval autor článku v roce 1991 a v roce 2007 dům čp. 49 odprodal Klubu českých turistů, který v synagoze provozuje turistické museum a tak i historický dům dojde kulturního využití

 

7.7.2008

Konviktská 10/298

110 00 PRAHA 1