Židovský obchodník Kohn přišel do Bechyně úplně chudý, s pouhým rancem na zádech a holí v ruce. Obchodník obcházel s tímto rancem na zádech okolní vesnice a obchodoval s místními rolníky a domkáři téměř se vším, co se mu vešlo do tohoto rance. Nejraději ale zboží směňoval, vždy dokázal směnit své lacinější zboží za předměty od vesničanů s mnohem větší cenou. Obchodník byl věru zdatný. Základem jeho obchodu byla především lehkomyslnost a důvěra okolních rolníků. V městských zápisech k roku 1890 je již uváděn jako obchodník se skladem soli, umělého hnojiva, moukou, obilím, ale i skladem rukodělného, železného a kupeckého zboží. Svému synu Emanueli Khonovi   již zanechal kvetoucí obchod a přízemní domek na hlavní, Libušině třídě, tehdejší čp.48(dnešní Zuzana).

První písemná zmínka o rodině Kohnů je v bechyňských knihách z roku 1870. Jeho syn Emanuel Kohn(1.10.1851) se oženil v roce 1878 s Jindřiškou z Radenína , měli spolu 2 syny Rudolfa(student techniky) a Roberta(25.1.1897), dceru Olgu, dceru Idu, která vypomáhala v obchodě, dceru Elsu, dceru Emilii- vyučila se švadlenou, dceru Irmu a Zdeňku.

Od osmdesátých let 19. stol. ale rodina Kohnů sehrála v Bechyni roli více než neblahou. Emanuel Kohn krámek na hlavní ulici rozšířil, vedl v něm veškeré pomyslné zboží, neopomenul ani obchod s kořalkou. Během krátké chvíle se stal Emanuel velkoobchodníkem a nadto i lichvářem v tom nejhorším slova smyslu. Půjčuje domkářům, sedlákům i měšťanům peníze za ohromné úroky, dává jim zálohy na budoucí sklizeň nejen v penězích, ale i v naturáliích. Khon nechává dlužníkům podepisovat směnky – in bianco. To byly směnky, které neměly vyplněny všechny náležitosti, tudíž je Emanuel mohl nárokovat, kdy chtěl on. A vytahuje je k placení tehdy, kdy je dlužníkovi nejhůře! Tím se nekompromisně zmocňuje polností, částí nebo i celých selských statků či domkářských chalup. Tímto způsobem se v první dekádě 20. století   Emanuel Kohn   stává vlastníkem mnoha statků v Haškovcově Lhotě, ale je též majitelem mnoha pozemků v samotné Bechyni.

Tyto praktiky jdou ruku v ruce s výčepem kořalky. Zápach alkoholu se vine celým krámem a hrne se dveřmi až na ulici. Skrovný je počet těch, kteří opouštějí krám ve střízlivém stavu. Tím vším se Kohn vyšvihnul na nejzámožnějšího občana města. Byl také největším poplatníkem obecních přirážek, volí v I. skupině největších poplatníků a je řazen hned za velkostatek Alfonse Paara. Stává se finančním referentem v městské radě, spojuje se svrchním správcem velkostatku Hanušem a s ním společně brzdí všechen pokrok ve městě. Společně jsou hlavními nepříteli rozvoje školství v Bechyni a jejich vinou je odsunuto otevření měšťanské školy o dvacet let.

Přesto jeden dobrý skutek pro město a okolní vesnice udělal. V roce 1893 nechal na vlastní náklady zbudovat kamenný most přes říčku Smutnou směrem na Radětice a nechal prosekat příjezdovou cestu ve skále na radětické straně.

Na jaře r. 1915 prodal obchod i dům třem bratřím Popprů z Bukovska, odstěhoval se do Prahy, kde nezahálí a živí se dohazováním zboží na burze.

Veliké jmění Kohnovo založené na slzách venkovského lidu, nebylo rodině požehnáno. Nejstaršího syna, inženýra Rudolfa Kohna smetla ze světa I. světová války, kdy mu výbuch v muniční továrně v Blumau vypálil obě oči a on pak v zápětí skončil vlastní rukou – ranou z pistole. Druhý syn, Robert Kohn, opustil Československou republiku před II. světovou válkou a utíká do Palestiny, kde se stal státním příslušníkem nového státu Izrael, o čemž přišla zdejšímu Místnímu národnímu výboru v Bechyni úřední zpráva. Ostatní zbývající členy rodiny Kohnů pohltily plynové komory vyhlazovacího tábora v Osvětimi.

Šema Israel! Adounaj elouhejno. Adounaj echod.

(Slyš Izraeli! Hospodin je Bůh náš, Hospodin je jediný)

Krám Emanuela Kohna prodaný v r.1915 Popprovi, dnes „ Zuzana“