12. listopadu 1942 (městská kronika uvádí datum 27. listopadu), byly vystěhováni všichni Židé z Bechyně – pouze s nejnutnějšími potřebami, co ten který mohl unést v ranci. Museli se shromáždit na náměstí, kde v průjezdu pana Lampla čekali na transport. Byli odbaveni do Tábora, odkud je odvezl hromadný transport do terezínského ghetta.

A z Terezína byli naši spoluobčané přemístěni tv. „Transporty z pekla do pekla“, které je zavezly na místo „konečného řešení“. Od února 1942 bylo z Terezína vypraveno 61 transportů. Každý z nich měl svoji konečnou stanici v některém z vyhlazovacích táborů na území Polska. Rodiny Otty Poppera a Alfréda Eislera byly 8. září 1943 převezeny transportem do Osvětimi- Birkenau. Tyto transporty byly jiné hned z několika důvodů. Už jenom počet vězňů, kterých bylo přepraveno 5 007 – to byl nezvykle vysoký počet.

Zacházení s vězni se také lišilo od zaběhnutých pořádků. Vězňům nebyla oholena hlava, ani nebyl nikdo poslán do plynových komor. Byli rozděleni podle rodin, chlapci a muži byly umístněni v blocích se sudými čísly, ženy a děti v blocích s lichými čísly.

Toto chování se jim dostalo v rámci nacistické propagandy, která chtěla vytvořit z „konečného řešení“ humánní integraci Židů a souviselo to s návštěvou delegace Mezinárodního Červeného kříže.

Vězni z těchto zářijových transportů byli v „rodinném“ táboře držení šest měsíců, než byli 8. března 1944 nahnáni do plynových komor. Toho dne přišlo o život 3 792 vězňů, převážně z protektorátu Čechy a Morava.

Konec „poklidného“ života v rodinném táboře předcházela návštěva SS pohlavára Adolfa Eichmanna s jeho suitou. Rozkazem ze dne 4. března museli vězni napsat dopisy s datem 25. března – údajně kvůli zdražení cenzurou.

Do poslední chvíle vězni věřili, že budou pouze převezeni do nového tábora Heydebreck, kde měla továrnu německá firma I.G.Farben.

Arno Bohm, jeden z velitelů rodinného tábora dokonce nechal před odsunem vězňů do plynových komor sehrát fotbalové utkání mezi zářijovým a prosincovým transportem vězňů. Zářijová skupina zápas vyhrála.

Den před zavražděním, 7. března, byl vydán vězňům rozkaz zůstat v blocích. Zářijoví vězni byli odpoledne přemístěni do tzv. „ karanténního“ tábora. Teprve tehdy jim došlo, že hra skončila.

V zoufalé situaci uvažovali o vzpouře. Dawid Szmulewski se obrátil s prosbou o vedení povstání na Fredyho Hirsche – nepsaného vůdce transportu, aby se postavil do čela vzbouřenců. Hirsch si nechal hodinu na rozmyšlenou, ale když k němu po hodině spojka dorazil, našla jej v bezvědomí, otráveného prášky.

Bez charismatického vůdce se zbylí vězni neodvážili vzpouru zahájit a nezbývalo, než čekat na naplnění svého osudu.

/Zdeněk Skoupý, – Šiška M.-Transport s půlnoční karanténou-Právo 7.3.2009/