Troufalost

Naskládat v jeden večer za sebou tři události v Galerii Záliv Lázně Bechyně bylo smělé a rafinované rozhodnutí zároveň. Mohl to být přešlap, ejhle, ono to vyšlo. Výstava dětských a žákovských obrázků Bechyně, lehce schoulená pod sjednocující název BECHYNĚ -domov můj, probudila k výtvarným aktivitám všechny místní školy. Od mateřské až po tu zralou střední. A přineslo to povzbuzení a zisk v podobě Pochvalných uznání (každému tvůrci). Vyhodnocení těch nejlepších však teprve přijde, koncem srpna. Ať je to napínavé, až do sklonku léta.

Objevování

Už na první pohled výstava potvrdila, že se všichni autoři zhostili úkolu s velkým zaujetím a ve snaze ošatit známá místa novým výrazem, byli úspěšní. Čekal by snad někdo samostatný obrázek bachraté Elinky nebo houf žlutých slunečníků před lázeňskou budovou Olga? Hledal by někdo předem jarně/ letní barevnost akvarelů v dílkách dětí ze školičky Jahůdka? A což teprve kulatou etiketu na lázeňské oplatky, nápad z kategorie chytrých! Nechybělo ztvárnění urozených domů a někdo dokonce vzpomněl i na místo věčného odpočinku, krajinu U Křížku (Nový hřbitov). Samozřejmě, kralovala kostelní věž a most (Duha), ale i tady se malíři šponovali k netradičnímu pojetí staveb. Kupodivu, málo bylo na obrázcích ozeleněné kaple sv. Michala a nikdo nenahodil rybník Trubný. Bez labutí asi umírá a fantazii malířů neprobouzí.

Vítání

Nikoliv jen přišpendlením k akci byl samostatný křest knížky pohádkových příběhů Bechyňské vyprávění dědy Josefa, kterou napsal a pestře vyzdobil místní rodák, Josef Rypl. O něm je známo, že rád mačká struny bendža a roztáčí hrnčířský kruh, ale že umí svazovat věty v psaný text? Kdo by to jen tušil? Nastřádal osm kapitol povídání o strašidlech, co žily v našem okolí před sto lety a časem vyhynuly. Kniha se nahrnula mezi hosty jako sněhová lavina. Bez mála dvě stovky publikací se splašily a se svými čtenáři zmizely do jejich domovů! Možná se hodilo z knihy veřejně něco přečíst, ale proč vyzobat pralinky a předběhnout zážitky. Ještěže v tom úmyslu režiséra Trošku někdo zabrzdil.

Troška

Režisér Zdeněk Troška je přátelský a milý člověk s hlavou plnou kudrlinek – trochu čertík zjevem, ale s humorem pod čepicí. Těžko povědět, zda ho na place někdy něco rozlítí, protože v Bechyni překypoval ochotou fotografovat se s každým a pro každého a také pilně odevzdával svůj autogram do voňavé knížky. A chvílemi košilatě vyprávěl o stokilových Rusalkách a neopomněl podělit se o vzpomínku na zlatou herečku, Helenku Růžičkovou. V lázních se užila prča jakou málokdo pamatuje. Pro úplnost, pan režisér dostal spoustu užitečných dárků na cestu domů. Hrnek na kávu, umělohmotnou láhev piva, rajskou šťávu, krém na nohy a šest jogurtů ve skle. Plus jednu prázdnou igelitku, do které to posbíral.

Krasavice

U operní pěvkyně Michaely Katrákové by člověk očekával jen vážný projev, ale ta dívka byla tak nestrojená, nepřetržitě plná slunce v očích, že rychle splynula s publikem. Zpívala královsky a po desáté večer přidala ještě pro menší společnost kousek jedné písně v lázeňském parku. Aby se vědělo, ona není přivátá, náruč Bechyně ji odkolíbala, má tu své předky. Její děda byl ředitelem Pražských papíren a praděda šoféroval sanitu. Krásný hlas zdědila po babičce a maminka ji ze svého také přidala štipek.

Lázně

Lázeňská galerie žije. Kdo by si to nemyslel, ať mrkne na šňůru fotografií co se pod tímhle článkem zubí.

Pavel Šmidrkal