Před 180 lety se narodil Eduard Maria Nicolaus Paar do rodiny čtvrtého bechyňského knížete Karla z Parru. Jeho otec byl nositelem Řádu zlatého rouna a jeho matka princezna Ida Leopoldina z Lichtensteinu.

Protože byl až třetím mužským potomkem v rodu, jeho profesní dráha směřovala k c. k.  Rakouské armádě. Mladý hrabě Paar v roce 1857 vstoupil do tereziánské vojenské akademie a vyšel z ní jako poručík hulánského pluku č.1. Po dvou letech služby byl povýšen na setníka II. třídy u pěšího pluku č.5, když s ním v roce 1859 prodělal velké polní tažení. A již za rok byl jmenován rytmistrem II. třídy u dragounského pluku č.8. Jeho kariéra důstojníka pokračovala velmi rychle, v roce 1866 se stal rytmistrem I. třídy u kyrysnického pluku č.9 a v témže roce se stává komořím a ordonančním důstojníkem samotného císaře. Dne 16. srpna 1866 byl povýšen na majora u 11 kyrysnického pluku a je již císařským křídelním pobočníkem. K roku 1869 opouští císařské služby a vrací se k jednotkám dragounů jako podplukovník. O pět let později je povýšen na plukovníka a stal se velitelem pluku, na generálmajora je povýšen r. 1874 a v roce 1884 se stává podmaršálkem. Do služeb císaře se vrací v r. 1887, když ho samotný císař povolává na místo svého generálního pobočníka. Zároveň je jmenován tajným radou.

Hrabě Paar provázel císaře téměř při všech příležitostech a byl pověřen provedením všech osobních císařských nařízení. Byl mu věrným pobočníkem až do jeho smrti v roce 1916. Funkce byla vyčerpávající, časově náročná a tak mu nezbýval čas na soukromý život, zůstal až do své smrti svobodným mužem. Ale postavení u panovníka přinášelo řadu zajímavých okamžiků, ne vždy radostných.

Při manévrech v Olomouci míjel císařský kočár dvě slepé cikánky s dětmi. Císař si jich všiml a hrabě Paar po domluvě s ním obrátil koně a přiběhnuvším dětem dal několik bankovek. Panovník ale zpozoroval, že cikánce bez dětí se nic nedostalo, vydal nový rozkaz a Paar zařídil obdarování druhé cikánky třemi zlatkami.

Odvrácenou tváří funkce bylo informování panovníka o zavraždění jeho manželky císařovny Alžběty v Ženevě. Informace – telegram nebyl určen samotnému císaři, ale jeho pobočníku Paarovi, který jej osobně odvezl do Schönbrunnu. Bylo to v době, kdy chystal císařskou návštěvu vojenských manévrů.

U císaře hrabě pravil očividně rozrušen:

„ Vaše Veličenstvo nemůže odjet – obdržel jsem právě povážlivou zprávu…“

„Ze Ženevy?“ vykřikl císař a vytrhl hraběti telegram z ruky.

Když pak zprávu o úmrtí císařovny přečetl, hlasitě zavzlykal a pokryl obličej dlaněmi….

I v těchto těžkých chvílích mu byl výraznou oporou a panovník jej za jeho dlouholeté služby odměnil titulem generála jízdy, v roce 1898 vojenským záslužným křížem v briliantech, po dvou letech Řádem zlatého rouna a k dvacátému výročí poručnictví roku 1907 i velkokřížem řádu sv. Štěpána. Stal se i majitelem 2. dragounského pluku, který nesl název „Hrabě Paar“- K.u.k. Böhmischen Dragoner-Regiment „Graf Paar“ Nr. 2.   Svého vrcholu dosáhl v roce 1916, kdy byl 27. února 1916 jmenován generálplukovníkem.

Odměny za své zásluhy obdržel i v zahraničí. Od krále Alexandra srbského obdržel Řád bílého orla I. třídy a např. od ruského cara Mikuláše II. byl obdarován drahocennou tabatěrkou s brilianty.

Za jeho postavení u císaře se mu dostávalo mnohých privilegií u dvora i vojska. Jako jeden z nejbližších poradců měl veliký vliv na vojenskou složku mocnářství a to ve všech oblastech, ať se jednalo o personální, organizační či politické rozhodování.

Byl i u prvních událostí, předznamenávající vypuknutí I. sv. války. Jemu připadl těžký úkol zpravit panovníka o sarajevském atentátu. S depeší se odebral do císařských komnat, aby zvěstoval onu neblahou zprávu. Když se vrátil, pravil Paar k okolo stojícím hodnostářům: „ Císař je už stár, v životě si zvykl na zprávy strašnější. A potom: mezi ním a Františkem Ferdinandem nebylo nikdy srdečnějšího poměru. Lidsky si byli odcizeni.“ Potom řekl hrabě Paar jaksi váhavě: „ Nač to skrývat? K dnešní zprávě císař vůbec mnoho nepromluvil. V prvním okamžiku byl jako dotčen bleskem, hluboce dojat. Potom řekl – ale bylo to víc jakoby k sobě: „ Strašné. Strašné! Všemohoucí nedá se vybízet!…

Úmrtí císaře Františka Josefa I. v listopadu roku 1916 hraběte Paara těžce ranilo. Po 29 letech služby na něho dolehla bolest ze smrti panovníka a také jeho věk – 79 let si vybral daň na jeho osobě. Přesto novému císaři Karlu I. poskytoval dál služby generálního pobočníka až do konce roku 1916, kdy na vlastní žádost odchází.

Nový panovník se s ním loučil těmito slovy: „Jako Můj praújec, milý hrabě Paare, Vám zachovával stále Svou vznešenou úctu, tak i Já Vám zůstávám v milosti nakloněn. Věčně pamětliv Vašich vynikajících zásluh, ustanovuji, abyste i nadále nosil stejnokroj Mého generálního pobočníka a přeji Vám na další běh Vašeho života nejhojnějšího Božího požehnání.“

O rok později jej panovník Karel I. zve na letní pobyt do svého císařského letohrádku na zámku v Laxenburgu. K roku 1918 se hrabě Paar vzdává veškerých svých zástav i povinností a odchází do důchodu. Umírá 1. února r. 1919, 4. února se s ním loučí řada známých šlechticů a důstojníků na Wollzeile ve Vídni. Poté je převezen do Bechyně a uložen do paarské rodinné hrobky.

Vzpomínky na tohoto jistě zajímavého muže, který prožil několik let na bechyňském zámku jsou velmi kusé. Mimo jeho účasti na pohřbech členů rodiny je první zmínka o Eduardovi z roku 1878, kdy se pochvalně vyjádřil o žákovské výstavě ručních prací pořádané řídícím učitelem Josefem Dvořákem. Nemohl uvěřit, že výrobky jsou opravdu dílem žáků obecní školy. Druhá vzpomínka je z roku 1879, kdy blesk zapálil stodolu Václava Hladkého a hašení probíhalo nošením putýnek s vodou z rybníčka u Nového Dvora. Ze zámku přišli kníže, oba jeho bratři Eduard i Václav a pomáhali jak radami, tak i přiloženou rukou k zvládnutí rudého kohouta. Přitom se divili, jakéže to má Bechyně zařízení k hašení ohně.

Kronikář píše: „To slyšíce starosta i obecní starší sem se dostavivší, zastyděli se před knížecí rodinou a po skončeném ohni jdouce společně do města začali rokovati o spolku hasičů.“

Živé vzpomínání Eduarda Paara:

Ženeva, hotel Beau Rivage, 14:40 hod.:

Právě v tuto dobu zesnula v ženevském hotelu Beau Rivage rakouská císařovna Alžběta. Její srdce se zastavilo poté, co ji italský anarchista Luigi Lucheni zasadil smrtelnou ránu pilníkem. Svědkem jejího skonu byla hraběnka Irma Sztáray, která právě teď, ochromená bolestí a se slzami v očích pomyslela na císaře. Kolik utrpení musel už za své takřka padesátileté panování absolvovat! A teď osud předčí všechny dosavadní rány tou nejstrašnější. Hraběnku rychle napadlo, že se strašlivá zvěst k císaři může dostat oklikou a to samozřejmě nemohla v žádném případě dopustit. Napsala tedy stručnou depeši, kterou neprodleně odeslala adjutantovi císaře, hraběti Eduardu Paarovi.

Vídeň, Hofburg, 17:00 hod.:

Generálnímu adjutantovi císaře Franze Josefa, hraběti Paarovi byl kolem páté hodiny odpolední doručen telegram následujícího znění: „Její Veličenstvo císařovna byla těžce zraněna. Prosím šetrně sdělit Jeho Veličenstvu císaři.“ Hrabě Paar tedy neprodleně odjel z Hofburgu do Schönbrunnu a naléhavě se nechal ohlásit u císaře. Jakmile vstoupil, obrátil se na něj císař od psacího stolu: „Copak se děje, milý Paare?“ „Veličenstvo,“ odpověděl hrabě Paar, „Veličenstvo dnes večer nebude moci odcestovat. Dostal jsem bohužel velmi špatnou zprávu ze Ženevy“ Císař s hrůzou vyskočil od stolu. „Ze Ženevy!“ zvolal a rychle vzal hraběti depeši z ruky. Otřeseně zavrávoral. „Nyní přece musí přijít druhá zpráva! Hleďte se dozvědět něco bližšího!“ Další pobočník už ale přinášel další telegram ze Ženevy: „Její Veličenstvo císařovna zesnula.“ Franz Josef s pláčem klesl na židli u psacího stolu a složil si hlavu na ruce. „Na tomto světě nezůstanu ušetřen vůbec ničeho.“ Před hrabětem Paarem rovněž prohlásil: „Nevíte, jak jsem tuto ženu miloval.“

Vlevo generální pobočníci Paar a Bolrfras, císař Josef I a arcivévoda Bedřich