Jistě jste slyšeli o Čachtické paní – Alžbětě Báthoryové

Do podvědomí se nám dostala díky literárnímu a filmovému zpracování , ale o tom, že podobně zatížená šlechtična řádila i v českých zemích, ví málokdo. A nejzajímavější na tom je skutečnost, že tato šlechtična se jmenovala Kateřina Bechyňová z Lažan, přezdívaná Krvavá paní karlštejnská. Její příběh předběhl Čachtickou paní o šedesát let, v páchaných  krutostech se od sebe mnoho nelišily, jako by se Alžběta učila od Kateřiny.

Kdo byla Kateřina Bechyňová z Lažan?

Narodila se rytíři  Kunatovi Pešíkovi z Komárova, přesné datum narození není známo. O jejím dětství se příliš podrobností neví, některé prameny uvádějí, že byla v mládí znásilněna vlivným šlechticem, který ale nikdy nebyl odsouzen, takže se šlechtična rozhodla pomstít a trestat nevinné dívky i ženy. Jak už to tehdy bývalo, provdali ji z ekonomických a politických důvodů do rodiny Bechyňů z Lažan. Není zcela jisté, jestli Kateřina byla přímo manželkou karlštejnského purkrabího Jana Bechyně z Lažan, jak se často uvádí, nebo jeho švagrovou. Lze se přiklonit k Janovi, protože od svého otce dostal tvrz Pičín, na kterém je uváděn i pobyt Kateřiny. Ať Jan, či bratr Bedřich oba šlechtici byli synové majitele bechyňského panství Oldřicha Bechyně z Lažan. Ten však roku 1477 prodává Bechyni a kupuje si za to panství Pičínské.

Manželský svazek znamenal pro Kateřinu společenský vzestup, přesto v něm nenalezla štěstí ani lásku a to ji dohánělo až k šílenství.

Jan Bechyně byl vytížen svým úřadem na Karlštejně, proto přenechal správu dvorce Pičína své ženě. Pro poddané nastaly zlé časy. Za prohřešky poddaným udílela neuvěřitelně tvrdé, sadistické tresty. Kruté zacházení nebylo u tehdejší šlechty nic neobvyklého a tresty provinilých poddaných končily nezřídka zmrzačením či smrtí. Ale Kateřina se za své choutky nestyděla a dávala je okázale najevo. Například o sobě říkala, že když jí kočka roztrhala krajky, nechala ji zaživa stáhnout z kůže.

To samé prováděla ale i svým poddaným. Nebylo výjimkou, že Kateřina vláčela některou ze služebných za vlasy po komnatě, pacholka, který jí odporoval, že právě nemá čas, nechala bez provazu vhodit do hladomorny, řezala svým obětem maso z těla, zaživa je stahovala z kůže, střídavě polévala ledovou a vroucí vodou, svalstvo pálila vroucím tukem a otevřené rány solila. Zavraždila dokonce 14 mladých dívek jen proto, aby se mohla koupat v jejich krvi, neboť věřila, že jí taková koupel zaručí věčné mládí.

Kronikář Václav Hájek z Libočan v té době působil jako děkan na Karlštejně. Doneslo se mu nelidské řádění urozené paní Kateřiny a upozornil na něj, i když při tom riskoval své postavení. Ale on jen veřejně pronesl to, co věděli všichni na Karlštejně, co věděla celá Praha.

V té době kolovala po Praze jarmareční rýmovačka :

„Dál od Karlštejna, dál, dál! Tak náčelník lapků zavolal.
Tam místo nás jiný morduje, krev panen pije a hoduje.“ 

Ze strany Hájka mohlo jít i  osobní motiv, možná nevyřízené účty s některým z Bechyňů z Lažan. Ví se o tom, že Jan Bechyně v  úřadě karlštejnského purkrabího přicházel často úředně do styku s děkanem a měl s ním vleklé spory. Ale ani kronikář nebyl zdaleka tak ctnostný, jak nám o něm vyprávěli ve škole. Za svůj život se dostal do mnoha soudních sporů, byl obviněn ze zanedbávání svěřených úřadů a dokonce zpronevěr. Přesto Hájek podal žalobu u komorního soudu v Praze, příslušného pro vyšetřování přečinů feudálů.

Obžaloba byla na světě a spravedlnost dohnala běsnící šlechtičnu. Svědčilo proti ní 17 osob, z toho deset žen. Svědectví byla výmluvná, ale paní Kateřina se snažila řadu svědků podplatit či zastrašit a tak se našli i tací, kteří mluvili v její prospěch.

Dlouho trvalo, než se prolomila hradba strachu z Kateřiny – našel se však kožešník z Nového Města pražského Prokop, jehož sestru Kateřina ubila pohrabáčem. Ten nebyl jejím poddaným a tak se nebál promluvit. Tím strhl ostatní svědky ke změně výpovědí.

Potvrzuje to zápis výpovědi Blažka ze Svatého Pole, který se přiznal k předchozímu křivému svědectví:

„Kterak jsem měl dělati, ona mne pro Pána Buoha prosila, abych na ni o těch mordích nepravil.“

Někteří svědci se přiznali, že museli při běsnění své paní pomáhat.

Tak to bylo i s Mandou Vaňkovou, která přiznala spoluvinu:

„Paní byla s námi, kázala nám bíti pannu Hedviku, až zemřela.“

Ta přiznala i bití a usmrcení těhotné děvečky Kačky Matějkové.
Zarážející je, že si Kateřina nedělala starosti s odklízením či pohřbíváním mrtvol. Jednu nešťastnici dokonce prohodila prevétem (hradní záchod) přímo do smetiště hradního příkopu.

Tento čin nepřímo potvrzuje i soudní výpověď jejího švagra, Václava Bechyně z Lažan:

„Kterak by paní Kateřina děvečku nějakú zabila a ta děvečka záchodem dolův letěla, i toho jsem já nikdá neviděl, ani o tom co vím. A o žádném mordu vědom nic nejsem.“

Druhý švagr, Bedřich Bechyně z Lažan zase pomluvil jednu svědkyni u soudu řka:

„Toto mi jest dobře vědomo, že majíc muže, neřádně se chovala a s cizími líhala, toho času, když jest na Pičíně byla.“

Z toho je vidět, že si Kateřina na svoji obhajobu povolala i své švagry a myslela si, že při svém vysokém postavení a s dobrozdáním vážených velmožů se jí nic nestane.

Soud s Kateřinou Bechyňovou začal 5. ledna 1534 za předsednictví nejvyššího hofmistra Českého království Vojtěcha z Pernštejna a rozsudek byl vynesen 23. ledna, v němž prý bylo uvedeno:

„odsouzena jest paní Kateřina z Komárova hrdla pro rozličné mordy, kteréž učinila nad svou čeledí, děvečkami i některými mužského pohlaví, kteréž jest rozličně mordovala, řezala nožem hustě těla jejich, koží odírala, solila, drala vochlemi, a jinak rozličně a neslýchaně je mučila. A zamordovala jich, jak sama přiznala, čtrnácte osob.“

Po vynesení ortelu Kateřina odpověděla Vojtěchu z Pernštejna:

„Proklínám vás do konce vašich dnů! Jestli mám zemříti, vezmu vás s sebou!“

Všichni zúčastnění se snažili celý případ ututlat. Vše mělo být vyřízeno tichou cestou. Král Ferdinand I. jí proto udělil velmi problematickou milost – manželka vysokého zemského úředníka neměla být popravena, ale umořena hladem ve věži Mihulka na Pražském hradě. Vsadili ji tam 27. února 1534 a 15. března byla mrtvá. Před uvězněním prý prosila svého manžela Jana, aby ji pomstil.

A tak se i stalo. Iniciátor procesu, Václav Hájek z Libočan byl již 30. dubna 1534 zažalován vdovcem Janem Bechyněm z Lažan pro krádež klenotů a zvonce z hradní kaple. Následovalo i jeho odvolání z děkanského úřadu na Karlštejně.

A z Karlštejna jej přivezli jako nejhoršího lotra podvázaného pod koněm do Prahy…

Celý případ měl i neblahou dohru pro Vojtěcha z Pernštejna. Ten náhle zemřel 17. března, tedy dva dny po Kateřině smrti. Zajímavostí při tom bylo i to, že jej hned druhý den odvezli do rodinné hrobky v Pardubicích. Nač asi ten spěch? Vždyť podobným nejvyšším zemským hodnostářům trval pohřební rituál i měsíc! Že by pomsta Kateřiny Bechyňové ze záhrobí?

Pro Jana Bechyně neměl soud ani prohřešky jeho ženy žádné následky. Po čase byl jmenován nejvyšším zemským písařem a v tomto úřadě setrval až do roku 1547, kdy zemřel…