Krajinář Gustav Macoun (1892-1934) se koncem června zabydlel v Obrazárně Špejchar Želeč a do konce prázdnin budou touto galerií proplouvat jeho bouřková mračna a přetlumočené podvečerní, zádumčivé nebe. Červánků a jitřenky v krajině si tady divák mnoho neužije, stejně jako rozkvetlé louky a zralých lánů obilí. Zachmuřená stráň či holá polní cesta, nad kterou se smráká, je Macounovi hodně blízká. Smutek osiřelých stromů, křovin a chalup, jako by mu bobtnal v srdci a malíř se ho nemohl zbavit jinak, než přes náladu palety.

Oslavovat tvář Vrchoviny se mu daří, stal se kronikářem mizejícího času v přírodě a tvrdého života lidí v chudém kraji. Jeho plátna dnes žijí značným zájmem sběratelů a na vernisáž do Želče přivábila i válečného hrdinu od Dukly, generála Václava Kuchyňku. Je zvláštní, že v ojedinělých krajinách veterán války jakoby spatřoval napětí, které je typické pro území obsazené dvěma protivníky v očekávání útoku.

„Cítím tu nějakou zlověstnost,“ řekl nad obrazem s názvem Osiřelá cesta. „Je nabitý bojovností.“

To přítomný televizní a rozhlasový scénárista a dramaturg    Gustav Oplustil naopak velebil obrazy nabité jásavým jarem a rozpálené žhnoucím létem.

„Tady tančí slunce,“ pravil nad jedním plátnem. „Úplně to zahřeje.“

Macoun zvládal všechna roční období s větší či menší bravurou, ale víc se přikláněl k soumraku a zimním, baladickým polohám. Alespoň tímto dojmem prezentovaná kolekce působí.

V knize, která výstavu doprovází a která je vůbec první, souhrnnější výpovědí o malířově díle, se objevují také fotografie nenalezených, nedohledaných obrazů Českého Krumlova, vytvořených kolem roku 1911. V tom je určité kouzlo tajemnosti – kam asi zmizely? Spekuluje se o tom, že v polovině devadesátých let minulého století je vykoupil jeden americký sběratel. Ale důkazy o tom nejsou a stopa žádná.

Milovníci umění, zacouvejte do špejcharu. Skrývá se tam Gustav Macoun a stojí za obdiv.

Pavel Šmidrkal