Pověsti ze Sudoměřic u Bechyně

Pověsti ze Sudoměřic u Bechyně

Podává Ferdinand Pakosta.

Jednou ukraď čert Pánu Bohu slunce a nabodl je na tyč. Pán Bůh poslal za ním anděla, aby mu slunce vzal. Čert nechtěl slunce dát, ale vsadil se s andělem, kdo dříve přinese ze dna mořského kámen, tomu že slunce zůstane. Anděl vynesl kámen dříve; vystoupiv z moře, proměnil je v led. Nežli čert vyškrabal se s kamenem z ledu, vzlétl anděl se sluncem do nebe. Jen co se čert dostal z ledu, utíkal za andělem, ale dohonil jej, když už stál jednou nohou v nebi. Čert rozzuřen, chytil anděla za volnou nohu a po stranách chodidla mu maso urval. Od té doby prý má člověk chodidlo po stranách jako vykrojené. Bůh pak andělovi druhou nohu tak upravil, aby měl obě nohy stejné.

 

Jak Čertovna ke svému názvu přišla

Sudoměřická varianta

U vsi Vyhnanic stojí myslivna Čertovna. Dříve bývala tu louka. Jednou sešli se na louce té dva jeleni a počali spolu žertovati. Laškujíce zapletli si parohy a nemohouce je vyplésti zhynuli. Na tom místě postavena myslivna, jež nazvána Žertovná, lid však vyslovoval Čertovna, kterýž název se udržel.

 

Čertovna podruhé

pověst od Vlastiboře

Na místě, kde stojí myslivna, stávala kdysi polorozbořená chalupa. Jednou v noci se vydal z Bechyně do Vlastiboře sedlák. Zabloudil. Pojednou uviděl světlo. Jde za ním a přijde k chatrči. Nahlédne dovnitř a ona plna čertů, kteří tančili v divokém reji. Sedlák se lekl, utíkal a šťastně doběhl do Vlastiboře, kde vyprávěl, co se mu přihodilo. Od těch dob říkají tomu místu „Čertovna“.

 

Potopený zvon

V Sudoměřicích u Bechyně počali zvonit zvonem dříve než byl pokřtěn a tu prý se utrhl a do hluboké touně na lukách západně od Sudoměřic ležících zapadl. Po dlouhé době, když se len ještě více pěstoval nežli nyní, šla jedna žena do oné touně přadena máchat a tu pojednou ucítila velikou tíhu. Leknutím vykřikla: „Který čert se mi tam zamotal!“ V tom okamžiku zvon zazněl a s velikým lomozem do hlubiny opět zapadl. Od té doby nikomu se nepodařilo jej vylovit.

 

Vlastiboř. Lidové žerty o letnicích

Fr. Vaňous.

V noci z Božího hodu na pondělí svatodušní pohůnci a chasníci zlobívají lidi. Upletou z povřísel dlouhé provazy a vedou je po střechách kolem vsi, „kšírujou stavení“. Tomu zatáhnou vůz nebo kolečka do rybníka na návsi, onomu zas naházejí tam různé potřeby“ hospodářské i nářadí. Z chlévů, kde mohou, pokradou stoličky, svážou povřísly a hodí do rybníka. Ráno, když jdou ženské dojit, musejí si dříve vytáhnout stoličky z vody, čímž se mnohá omešká, a slouha, již od chasy navedený, aby troubil dříve, jí užene. Nebo zatloukají komíny drnem, aby se kouřilo, a jiné a jiné čertoviny provádějí. Některé se jim zvláště vydaří. Kdysi vzali jedné děvečce spící na hůře peřinu, přivázali na tyč, kterouž postavili na hřebenu stodoly. Jindy vedli povříslový provaz s jedné střechy přes cestu na druhou, doprostřed zavěsili putnu a do ní dali husu, jíž svázali peruti. Ráno se majitelé husy notně zapotili, než husu sundali; báli se, aby s putnou nespadla a nezabila se.